Neudržitelnost současnosti
Na začátek musím něco poznamenat: to, co mám teď, mi vcelku stačí. Samozřejmě, že bych mohl chtít víc, ale můj život je dobrý. Mám střechu nad hlavou, celkem slušné jídlo, relativní klid, cítím se v bezpečí, mám pár známých a pár kamarádů, a když mám náladu, můžu sednout ke stolu a pustit svoje prsty na dlouhou tvořivou pouť po klávesnici (nebo s tužkou po papíru). Mohl bych chtít víc. Ale vím, že, tady a teď, v podstatě nic víc nepotřebuji. Tolik k mojí pozici, z níž píšu, a vzhůru na hlavní téma.
Nemusíte být nijak inteligentní, abyste viděli, že svět kolem nás se mění. To se děje neustále, s naším přičiněním či bez něj. Trochu rozumu už vyžaduje, pokud chcete pochopit, jaký účinek má chování lidstva na naše prostředí. Mně věřit nemusíte, konec konců, kdo jsem, že? Pokud potřebujete autority, podívejte se na špičkové vědce. Už Carl Sagan před desítkami let mluvil o problematice fosilních paliv, a debata pokračuje doposud, pod názvem „globální změna klimatu“, nebo, novinářským žargonem, „globální oteplování.“
Abych ale nezabředl do jednoho tématu… Tento text má být trochu obecnější, šíře zaměřený na neudržitelnost současnosti, na problémy, které vidím, a jejich možná řešení. Tak trochu jako Asimovovi psychohistorici (ačkoliv by se disciplína zaměřená na matematickou analýzu lidstva a ovlivňování jeho budoucího chování a směřování měla nazývat spíše sociofuturologie) se podívám na současný stav a vizi toho, k jaké budoucnosti bychom mohli dojít.
1. Globální ekonomika a znehodnocování peněz
Devalvace je v ekonomii naprosto běžný a známý pojem. Znamená, že peníze ztrácejí hodnotu, což se prostě děje (z mnoha různých důvodů, do nichž nebudu zabíhat, zeptejte se svého nejbližšího ekonoma, ať vám to zkusí vysvětlit). Ale nástup technologií a s ním možnost bleskového obchodování na burzách, stejně jako trh s neexistujícím zbožím (počítačovým softwarem, internetovými doménami, nebo prostě nápady) přinejmenším na první pohled ovlivňují znehodnocení peněz novými způsoby. Vezměte si, že jedna společnost, provozující internetový portál, kam píšete, co děláte, koupila jinou společnost, která má prototyp jistého zařízení (ano, pouze prototyp, žádný produkt, který by tvořil zisk), za 2 miliardy dolarů. Nějakých 40 miliard korun. Jen pro zajímavost, jedná se o Facebook, který odkoupil Oculus Rift. Připadá vám to málo? Mně rozhodně ne. Pro srovnání, za podobné peníze byste mohli natočit v podstatě všech 10 nejdražších filmů všech dob. Nebo byste za tyhle peníze mohli na rok dotovat chod Ministerstva průmyslu ČR. A pokud má Facebook na utrácení 2 miliardy, kolik peněz asi má celkem? Dost na provoz ČR na celý rok? Dost na natočení tolika hollywoodských trháků, že by vystačily až do roku 2100? Víc?
Faktem prostě je, že peníze, alespoň občas, přestávají dávat smysl. V některých rozměrech o nich už mluvíme, jen abychom měli nějakou jednotnou představu, protože už prostě nejsou skutečné.
Zároveň stojíme před úplně jiným problémem. Tím je stále narůstající rozdíl mezi bohatými a chudými. Člověk nemusí být studovaný ekonom, aby pochopil prostou rovnici – když člověk investuje tisícovku a zdvojnásobí ji, bude mít na konci dva tisíce. Když druhý člověk investuje milión a zdvojnásobí ho, má na konci dva milióny. A rozdíl mezi prvním a druhým? Ten se také zdvojnásobil. Pokud má takový trend pokračovat, musí zákonitě dojít k tomu, že náš člověk číslo 2 bude mít na konci všechny peníze, zatímco člověk číslo jedna žádné. Nebo prakticky všechny a prakticky žádné. A tak celý systém peněz opět přestává dávat smysl.
2. Naplnění „neomezených“ potřeb „omezenými“ prostředky
Nedávno internetem proskotačila nová šokující zpráva o tom, že automobilový průmysl produkuje tisíce aut, která si nikdy nikdo nekoupí. Nabídka totiž enormně převyšuje poptávku. Ať už je to pravda, lež, nebo (nejspíš) tak napůl, nemusíme chodit tak daleko, abychom našli podobný příklad. Podívejte se, kolik zboží obchody běžně vyhazují (nebo prodávají těsně před datem spotřeby, aby je pak mohl prodat nějaký krámek na rohu nějakému pitomci, kterému přijde jako dobrý nápad žrát prošlé pomazánky, salámy nebo třeba cukrovinky). Nebo se zamyslete, kolik měsíčně vyděláváte, a kolik ve skutečnosti potřebujete. Pokud máte práci, a ideálně ještě někoho do páru, je celkem jisté, že naplníte alespoň své základní potřeby, třebaže to je někdy na hraně. Co totiž člověk ve skutečnosti potřebuje? “Hostinu a harfu a tanec a teplou lázeň a výměnu roucha a lásku a spánek.” Nic víc.
Skutečnost je taková, že dnešní průmysl by dokázal naplnit tyto základní potřeby prakticky všech lidí na celém světě, bez zbytečné zátěže a tlaků na jednotlivce i prostředí. Brání tomu ovšem jeden malý problém, totiž konstrukt bohatství. To jediné, ta neustále udržovaná představa nutnosti hromadění peněz a majetku, drží lidstvo od skutečného naplnění všech jeho potřeb všemi již dnes dostupnými prostředky.
3. Populační růst
S dvěma výše uvedenými body přímo souvisí další. Růst populace, tedy zvyšování počtu lidí, stejně jako nárůst gramotnosti a inteligence, ale i s tím spojený technologický rozvoj, se vzájemně ovlivňují s fungováním trhu a globální ekonomikou.
Mladí lidé si stěžují (nebo útrpně mlčí) na stav, kdy staří drží své pracovní pozice a neuvolňují je pro dravé, často čerstvě vystudované, každopádně ale cílevědomé podnikavce. Není se co divit, délka života během posledního století zvládla narůst o jednotky až desítky let. Hovoří se o tom, že důchodový věk byl kdysi stanoven tak, aby se ho téměř nikdo nedožil. Dnes ho dosáhne prakticky každý, a žije ještě mnoho dalších aktivních let. Je krásné, že si člověk konečně po práci odpočine a užije si podzim svého mládí, a neříkám, že by neměl (respektive, podle mě by neměl prožít celý život prací, ale o tom částečně výše a případně jindy). Ale systém si s takovou situací prostě neví rady, a tak alespoň vyhání z pracovních pozic ještě stále aktivní a schopné jedince, aby se alespoň trocha místa uvolnila.
Technologie samozřejmě poskytuje nové možnosti a nová pracovní místa. Ale ne dostatek. Na druhou stranu technologie také mnohá místa odstraňuje, protože co včera dělal dělník, dneska dělá stroj. Dnes jsme ještě přibližně v rovnováze, ta ale nemusí (a jistě ani nebude) trvat nekonečně dlouho.
4. Dopad současného hospodářství na životní prostředí, kulturu a společnost
A tím se dostáváme ke shrnutí dopadu toho všeho na svět, ve kterém žijeme, ale který vznikl bez nás. Na přírodu. Na kulturu. Na společnost. Všechny tři jsou totiž výsledkem dlouhého vývoje, někdy milióny, někdy statisíce, někdy tisíce let, ale vývoje, který dalece překračuje naši představivost a často i většinu hmatatelných důkazů (které mezitím stihl zničit neúprosný čas).
Kdysi dávno jsem začal nosit jednu ponožku naruby. Jako takový skrytý protest proti přetěžování zdrojů této planety. A později na protest proti bezmyšlenkovitému konání. Protože, jak říkám, první, co ráno dělám, když vstanu, je, že začnu přemýšlet. Od toho mi totiž byl dán rozum.
Ne všichni lidé ale fungují na základě rozumu. Nejhorší ovšem je, že většina z nich si to téměř uvědomuje, ale podle hesla „nic neřeším“… prostě nic neřeší. Pak stačí jen malé procento jedinců, kteří jsou ochotní pro momentální zisk udělat cokoliv, aby se špatná věc podařila, protože většina se proti tomu nepostaví, a těch pár aktivních většinou nemá možnosti, jak čemukoliv zabránit – což je obvyklá výmluva nicneřešistů, totiž že s tím stejně nic neudělají. A ještě horší je, že toto nicneřešení přechází v lhostejnost. K lidem, k okolí, a nakonec třeba i k sobě samému.
To je ostatně efekt mašinérie průmyslu na společnost. Jedinečná představa. Lidstvo jako stroj. Člověk jako jedno kolečko, které zapadne do stroje a musí se pěkně otáčet. A skřípající kolečko dostane kopanec (respektive ho někdo namaže, hlavně pokud je tím kolečkem nějaký úředník, nebo ještě lépe politik). Tak jako tak, stroj jede bezohledně dál a jedno kolečko sem, jedno kolečko tam, nikdy a nic se nezmění. Což je nesmysl. Kdyby člověk byl součástí stroje, neměl by emoce, pocity, touhy, aspirace. Nebyli by lidé úspěšní, lidé na vrcholu, nebyli by lidé dole, ušlápnutí, utlačení. Ale člověk je člověk, je organismus, nikoliv stroj. A tím pádem je i lidstvo organismus. Jenomže představa stroje převládá, ať už to tak dobře dirigují ti nahoře, nebo prostě protože těleso v pohybu má tendenci v pohybu zůstat.
Samozřejmě, že nejde změnit celý svět najednou. Ale vždycky je možné změnit ten svůj malý kousek. To se ovšem tak často neděje (ačkoliv ve spojení s dalšími problémy se to může stávat stále častěji). Kvůli tomu v současnosti čelíme globální změně klimatu, která je částečně součástí běžného planetárního vývoje, ale minimálně stejnou měrou je důsledkem naší vlastní nerozvážnosti. Kvůli tomu řada oceánských živočišných druhů již prakticky neexistuje (přes veškerá zvolání v 80. letech a dříve, že oceány nás budou krmit věčně). A je možné pokračovat. Stejně jako pokračuje vpřed nesmyslný průmysl, který produkuje zbytečné a neprodukuje potřebné, zatímco ničí životně důležité.
Takže si nakonec koupím boty Nike a Coca-Colu a sušenky Oreo, namísto toho, abych se napil vody, zakousl se do jablka, a ideálně chodil (alespoň občas a alespoň někde, protože všude a vždycky to, z důvodů uvedených výše, prostě nejde) bos. V kině se podívám na nejnovější adaptaci miliónkrát přehraného příběhu. A když půjdu do galerie, někdo tam vystaví něco, co už ani není umění, protože to nejen nedává smysl, ale ani to nevzbuzuje žádné emoce, protože je to jen mechanická odpověď… na bůhví co. A jedeme dál. Příští stanice – peklo.
5. Mezilidská komunikace a technologie obecně
V tom všem ale existuje světlý bod. Narůstající rychlost komunikace a propojení všech lidí. Ať už budu citovat seriál Cosmos a Neila Tysona (což je, mimochodem, jeden z prvopočátků myšlenek pro tento text), když řeknu, že dřív byla komunikace tak rychlá, jak nejlepší kůň, nebo Joe Rogana a jeho podcasty, kde předložil představu dokonale propojené, sebe si uvědomující a seberegulující společnosti, vždycky se dostanu k jedinému – rychlost a metody komunikace se zlepšují a jsme si toho vědomi všichni, pokud jsme ochotni se nad tím zamyslet. Jsme připojení. Jsme spojení. Stále nedokonale, stále s problémy, ale už jsme. Moje názory si už dnes mohou najít zastánce na opačném konci republiky, a to během pár minut od chvíle, kdy je zveřejním (a mohly by mířit dál, kdybych byl schopen a hlavně ochoten psát třeba v angličtině nebo jiném rozšířeném jazyce). A může být jenom líp. Vyšší rychlost. Větší objem. Časem? Třeba přenos myšlenek, pocitů, protože fyzický kontakt už se dnes dá nasimulovat celkem snadno. Někdy v budoucnu možná i teleportace. V každém případě jsme čím dál více spojení a nacházíme čím dál větší oporu v dalších lidech se stejnými zájmy a názory, protože je můžeme snadněji nalézt po celém širém světě. Lidstvo se tím trochu roztříští, protože názorů je skoro tolik, kolik lidí, ale proč by si taky všichni museli myslet to samé, že?
Kam to vše posune spojení člověka a stroje, ten mezník, o kterém se také často hovoří (až do té míry, že někteří teoretici zastávají názor, že my sami jsme už několikátá úroveň simulace, a jakmile vytvoříme simulaci další, ponoří se naše vědomí ještě hlouběji a dál a do dalšího úplně jiného světa…)? Stanou se z nás bezduché přístroje pohánějící mašinérii průmyslu? Nebo se rozšíří naše vědomí a obzory, jak si ani nedokážeme představit, a vydáme se vstříc naplnění snů, které se nám zatím ještě ani nezdají? Možná spojení člověka a stroje povede k lepšímu spojení lidí navzájem, k propojení lidstva jako celku.
A k pokroku dochází i v dalších, snad ve všech, oblastech lidské činnosti. Podívejte se na oblast, která vás zajímá, které se věnujete, a prozkoumejte, jak se vyvinuly poznatky za posledních pár let. Maximálně za posledních pár desítek let. Určitě budete překvapeni.
6. Nezadržitelnost současnosti a moje vize budoucnosti
Když člověk ví, co je špatně, a ví, co je dobře (nebo jak dobře by mohlo být), je třeba se zamyslet, jak se dostat z A do B. Je to zapeklitá otázka, hlavně když se člověk podívá na mašinérii, která mezi těmi dvěma body stojí a vytváří překážky. Jsme schopní nakrmit celé lidstvo, létat k planetám Sluneční soustavy, vyčistit oceány a znovu zalednit arktické a subarktické oblasti. Teoreticky opravdu neexistuje žádné omezení, které by nám mohlo zabránit v tom, co se rozhodneme uskutečnit. Zatím jen teoreticky.
Možná jednou opravdu dojde ke společnému vědomí lidstva. Bylo by to záhodno. I ti nejinteligentnější lidé v mém okolí totiž nejsou schopní pochopit jednoduchou myšlenku, kterou předkládám jako vizi budoucnosti. Konec totální sebestřednosti a začátek absolutního altruismu. Svět, kde se lidé přestali starat o osobní blaho a začali se starat o blaho lidstva, protože jedině tak můžou dosáhnout naplnění svých potřeb. K tomu je nutné přestat se snažit jen o sebezáchovu. Pud, který nutí člověka hromadit pro sebe a jednoho dva své potomky, se musí přesunout. Nejprve na celý rod, pak na kmen, pak na svaz, národ, říši… a nakonec na celý svět. Jedině v okamžiku, kdy člověk přestane řešit jen svůj vlastní život, svoji vlastní budoucnost, jedině tehdy, kdy si uvědomí, že po začátku přijde vrchol a po vrcholu konec, jedině když mu dojde, že veškeré jeho snažení dříve či později bude zapomenuto, zanikne, a je proto v podstatě marné a zbytečné, je šance, že lidstvo, jak ho známe (a jak se bude vyvíjet), bude existovat i v budoucnu. Nic z toho, co teď děláme, nás totiž nezachrání, rozhodně ne samo o sobě. Věda nebo víra, nic z toho, protože věřit ve spasení je stejné v obou případech – je to čekání, že někdo udělá něco za nás, zatímco si budeme hledět svého.
V mojí vizi budoucnosti existuje lidstvo tvořené individuálními jedinci, kteří si uvědomili, že svět sahá dál, než kam dohlédnou, a podle toho se chovají. K ostatním lidem, ke zvířatům, rostlinám, k celému svému okolí a prostředí. V mojí vizi budoucnosti má každý dostatek všeho pro naplnění základních potřeb a má tedy možnost dosahovat těch nejvyšších ambicí, aspirací a tužeb. V mojí vizi budoucnosti nemá nikdo potřebu se povyšovat, protože nikdo nemá důvod být níž.
V mojí vizi budoucnosti byste mohli spatřit všemožné druhy utopických společností, které kdy kdo v historii zmínil. Ale podívejte se na svět takový, jaký je, takový, jak jsem ho popsal v prvních pěti částech, a zamyslete se, kolik let zbývá naší civilizaci. Sto? Dvě stovky? Pět set, když budeme přehnaně optimističtí? A pokud se budeme držet hodnot, které jako civilizace vyznáváme, a nebudeme do té doby schopní poslat každého blba na jeho vlastní asteroid, co pak?
Zatím věřím v dobrou budoucnost. Protože věřím v naši schopnost využít technologie k vlastnímu zlepšení, i když se mezitím o tu technologii stihneme řádně zranit. Ale i ten pravěký lovec se o oheň mnohokrát spálil, než ho dokázal plně využít. Takže počítám, že se nakonec probijeme k tomu lepšímu, k tomu lepšímu z nás i z technologie.
Jak toho dosáhneme? Zatím tak, že namísto bezmyšlenkovitého konání, nebo ještě hůř úplného nicnedělání a nicneřešení, budeme hned od rána, hned od prvního nasazení ponožek, aspoň přemýšlet, kam můžou naše činy vést, a ještě lépe, pokud možno směřovat k vlastní vizi lepšího já, nebo třeba lepšího já a lepších já ve vlastním okolí. Dosáhneme toho i tak, že budeme přemýšlet, jak zlepšit svůj malý koutek světa, na který dokážeme dohlédnout, a pokusíme se to udělat a ukázat ostatním, že tak je to přece lepší. To bude první malý krok na cestě k velkým změnám. Kousek tady, kousek támhle. Co dál? Teď není třeba předbíhat, protože práce je před námi víc než dost. A až ten krok uděláme, ten další se ukáže téměř sám. Tak jako tak, svět, ve kterém žijeme, civilizace, kterou známe, naše současnost, je neudržitelná, a byla by škoda nepokusit se ovlivnit její další směr.
A pokud nemám pravdu? Co když opravdu to všechno je jenom jedna velká mystifikace? Co? Co když tím pádem vytvoříme lepší svět jen tak, bezdůvodně???
blaho says:
Neboj, bude se to měnit – a brzy 🙂 všichni, kdo udělali něco špatného, těm se to vrátí. Boží mlýny pořád melou a všechnu špínu na hromadu semelou a vyperou. Já vím, že tomu možná někdo nebude věřit. A nechci tady říkat, odkud jsem to vzala. Vím, co vím, a povím, až patřičný čas přijde a bude mi dovoleno říci víc. Opatruj se. Jsi fakt dobrý, fandím ti.
01/11/2014 at 9:02